Jak jsem opět čekal na D1, aneb Návod jak si užít čekání v koloně

Ve čtvrtek odpoledne 26. března jsem se potřeboval rychle vrátit z Prahy do Brna, tedy jsem nezvolil jako obvykle cestu vlakem, nýbrž dopravu autem. Jízda probíhala bez komplikací do chvíle, kdy Zelená vlna ohlásila kolonu na 153 km a zdržení cca 50 minut. Naštěstí ne autonehoda, ale práce na silnici – díky Bohu, že se D1 konečně opravuje, byla první moje myšlenka. Smířil jsem se tedy s hodinou čekání. Jak ovšem tento „promarněný“ čas smysluplně strávit?

Zde poskytuji krátký, věřím, že pro řadu z nás, účinný návod.

Krok 1) Nepracovat. Žádné služební telefonáty, emaily apod. Mít domluvenou schůzku na druhém konci D1 bez minimálně hodinové rezervy nemůže snad mít ani ten největší optimista.

Krok 2) Zavolejte rodičům, či prarodičům (telefonování za jízdy je zakázáno, vy ovšem stojíteJ a hledíte na značku rumunského kamionu před sebou). Ovšem žádný tříminutový telefonát tipu: „Ahoj co nového? Nic? U mě taky všechno v pohodě. Tak ahoj!“  Udělejte si čas (máte ho!) alespoň 20 minut. Pěkně se vyptejte, co dělali tento týden, co plánují na víkend, kdy jdou příště k lékaři a zda ten spratek co bydlí nad nimi, stále hraje na trubku. Zkrátka se hodně ptejte a málo mluvte. Starší lidi (nejen je) vždy potěší, pokud se budete o ně skutečně zajímat.

Krok 3) Zavolejte partnerce, či partnerovi. Jako jediný důvod telefonátu uveďte, že voláte pouze za účelem ji sdělit, jak ji (ho) máte rád. Jestliže jste tak neučinili po dobu, že se vás protějšek optá na vaši střízlivost, alibi máte skvělé - řídíte přeci auto (přestože právě stojíteJ). Popsaný telefonát potěší skutečně všechny bez rozdílu věku, pohlaví i sexuální orientace.

Krok 4) Také máte přátele a kamarády, se kterými se již několik let domlouváte na schůzce? Zhruba pak jednou měsíčně si provinile říkáte, že už jim fakt musíte zavolat, ale nemáte přeci čas… Nyní čas konečně máte! Dokud nemáte domluveno místo, datum a přesný čas schůzky, krok 4 nebyl splněn!

Krok 5) Udělejte si radost, zamluvte lístky do kina, na koncert, či si objednejte vaši oblíbenou pizzu (vzhledem k vaší momentální situaci je poslední doporučení navíc silný adrenalin!).

Zatímco české dálnice a silnice bývalým ministrům dopravy umožnily pořídit si fotbalové kluby (jachtu v Monaku má dnes každá socka), nám poskytují příležitost být o něco blíže všem, které máme rádi. Navíc se tak nějak smířeně vyrovnáte s faktem, že na celém opravovaném desetikilometrovém úseku, kvůli kterému jste nakonec byli na D1 o 90 minut déle (když je volný pouze jeden pruh, rychleji to opravdu nejde), jsou v pracovní době 4 (slovy čtyři) silničáři, kteří z palety skládali dřevo na opravovaný most.  A tak až příště vyrazím na naši nejvíce exponovanou dálnici, určitě se srovnám, že si opět postojím, třeba z důvodu, že tam někdo bude zahradními nůžkami stříhat trávu mezi svodidly. Ať tam pro Boha jen není sám, jako ten pověstný kůl v plotě…